po 193 dnech

11. září 2010 v 22:14 | www.gay-boys.blog.cz |  ♥DENÍČEK ŠŤASTNÉHO PÁREČKU♥
Po delší odmlce jsem se rozhodl, že sem zase něco napíšu. Předně bych chtěl informovat, že začal školní rok, prázdniny skončily a tudíž Martin nemá tolik volného času, protože mu škola nadělila letos čtyři odpoledky. Katastrofa… No ale co nadělá… Je zvlášní, že si Martin myslí, že je něco zvlášní, divný, jiný, neoriginálně-originální a zároveň neví co to je… Asi má momentálně zrovna trošičku depky. Trošičku… Je to dva dny, co "oslavil" svoje nekulaté jubileum - plnoletost. Ve škole super, u Mireška krááásnýý, doma na zabití, o den později - vyvraždit rodinu… Je pár věcí okolo jeho narozenin, které ho zklamaly. Och, jsem si zvyknul, že sem píšu ve třetí osobě :-D, no to je jedno, to pochopíte J… Zkrátka, zklamalo ho v prvé řadě jeho zdraví, protože den předem onemocněl a narozeniny tudíž prosmrkal, votravný… A když je člověk nemocnej, tak není úplně fit a když není úplně fit, nemůže podávat takový výkony, jaký by měl nebo chtěl a když nemůže podávat tyhle výkony a ještě se do toho přisere něco jinýho ošklivýho, tak je z toho člověk potom rychleji zdrcenej a psychologicky vzato - pomaleji se z nemoci člověk dostává - protože nemoc, jak jistě známo, má dvě stránky - fyzickou a duševní - fyzickou stránkou je myšlen sám vir, sama bakterie, prostě sám ten infikovanej hnus, co nakazí tělo a ta sama nemoc jako taková, že prostě popotahujete, že máte pocit, že si vysmrkáte po třetím smrkání mozek, protože to je nechutný a nekonečný, ale asi tak po dni smrkání byste si ten mozek vysmrkali docela rádi, protože vás začne bolet celá hlava a je to ještě horší, než to bylo. Další, co ho zklamalo, byla jeho rodina - no rodina je nejspíš asi moc silný slovo. Tatínek odcestoval do Tater až do pondělí a to Martin dřív odjede na cyklisťák, než tatínek přijede, takže Martin tatínka uvidí až na konci týdne, krása, pak ho "rodina" zklamala proto, že když chtěl být u Mireška alespoň do těch blbých osmi hodin večera, tak se samozřejmě spletl, protože máma mu asi v pět volala, jaktože není doma a neléčí se v posteli s acylpyrinem a teploměrem… Bohužel ani informace, že se to Martinovi takle na jeho slavnej a velkej den nelíbí ovšem vůbec nikoho nezajímala. Hlavně ne mámu. Ta prostě striktně, že domu a hned. Doma se ještě dopohádali. Pak situace na chvíli utichla stylem "nevidim tě, neslyšim tě, nevnímám tě, nesnášim tě" a pak šel Martin poprosit svoji mámu ještě jednou. Ovšem opět marně, nakonec to máma dopracovala tak daleko, že na něj začala řvát, že jí je už všechno u prdele, že ona tam dělá akorát slušku všem a že jí to nezajímá. (Odůvodnění toho, že Martin nemohl u Mireška spát bylo: "Je všední den a seš nachcípanej, ne." Na to už v podstatě nelze nic říct, protože všední den i nemoc současně byly proti mně, ale já měl přece svůj velkej den, svejch vosumnáct let od toho, co mě máma vyprdla na svět. Myslel jsem si, že to má být hezký a šťastný den a ne, že se s vlastní mámou pohádám a bude na mě ze zadu žehlícího prkna řvát, jak sem strašnej, jak nic nechápu, jak jí sem u prdele a kdo ví co všechno to vlastně znělo v tom obyváku. Prostě totálně mi zkazila moje narozeniny, hnusně, odporně, sobecky a definitivně. Kapitolu moje máma bych raději už opustil, protože to je ještě s pokračováním a nerad bych to rozmazával dál, protože by mi nestačil blog… Narozky byly ve čtvrtek. Na sobotu Martin spal u Mireška. Tak a tady prosím zbystří jedna osoba (Mirešek to není). Mám pro tu osobu, která možná tuší, možná ne, stejně v zápětí pozná - jeden vzkaz: "Ahoj Lauro. Slíbila jsi mi dvě věci, jednu je možný splnit jen, když jsi v Praze a ta druhá byla možná splnit kdykoliv, respektive nikdy neměla být porušena (jo fajn porušen - ten slib, to je jedno). Nevim, jak moc dobře si pamatuješ to, co někomu slíbíš, ale lhát mi a podrazovat mi nožičky si vážně nemusela. Zeptej se toho druhýho do dvojice, se kterym sis psala, co nejspíš myslim, můžete to znova klidně probrat, jenom jsem ti chtěl říct, že si mě zklamala a upřímně, jestli sem to od někoho vážně nečekal, tak to od tebe. U Mirka by se to už za tu dobu dalo chvílema i očekávat, podle těch keců, co občas maj znamenat vtípek, je jich až moc na to, aby to byly furt jenom vtípky a přijít na mě jednou s větou "Já ti to řikal, jenom ses tomu smál" je vážně ubohost. Ať tak nebo tak, zarazilo mě to, zamrzelo, zabolelo, zklamalo, ranilo - všechno ostatní, jenom nenasralo. Tak se měj a nedělej mrtvýho brouka, stejně ti to nepomůže, vim o tobě. P.S.: Hodně štěstí s Adá………" Ve chvíli, kdy se dělo to, co se dělo, vám můžu říct, že já se nasraností klepal, byl sem nepříčetnej, zlej, hnusnej a taky se ukázalo, že bylo proč. Ať tam bylo co chtělo, ať to mělo vypadat jak chtělo, bylo to tam, bylo to tak napsaný, za mejma zádama se záměrem, abych se to taky nikdy nedověděl, nebo pokud, tak ne v tomhle století. Bylo to tam, všechno všecičko sem si teda přečíst nestihnul, ale taky na to možná jednou ještě dojde… Možná - no skoro určitě. Ať tak či tak, tim, co tam bylo, mě to můj fyzický i psychický zdravotní stav dovodrovnalo naprosto totálně úplně a já teď můžu říct, že já už toho začínám mít pomalu fakt dost. Bojim se toho, že se eště něco vyplaví na povrh, vyleze z tiskárny, napíše samo na sklo v okně a že to něco já už nerozdejchám. Jsem od toho momentálně velmi blízko. A je mi to líto… Skutečně líto…
 

Kam dál

Reklama